O pravde a lži v nie morálnom zmysle - interpretácia

04.08.2016 16:13

 

Představme si lidstvo na planetě Zemi v rámci nekonečného kosmického prostoru. Jak by z této perspektivy vypadalo vylíčení tisíciletých lidských dějin? Podle Nietzscheho velmi uboze, neboť ve srovnání s nekonečností vesmíru se lidské záležitosti jeví jako nepatrné a pomíjivé. Ona schopnost myslet, mezi lidmi tak přeceňovaná, jeví se z hlediska přírody jako holá pomíjivost a bezúčelnost. Existovaly dlouhé věky, kdy lidský intelekt nebyl a až opět vezme za své, nic se nestane. Příčinou tak ostrého soudu je mimo jiné to, že intelekt postrádá jakýkoli hlubší smysl, který by přesahoval život lidí. Je to výtvor lidský, a jako takový má smysl  pouze pro ně. Lidský intelekt je svou podstatou nástrojem k přežití. Umožňuje lidem, jinak velmi slabě vybaveným, přežít v tvrdé přírodní konkurenci. Až potud by na tom nebylo nic nepatřičného, kdyby však lidé své intelektuální schopnosti nepřeceňovali. Výsledkem je, že člověk chápe svůj rozum jako univerzální hodnotu pro celý kosmos. Z takové pozice se pak cítí oprávněn poznávat „pravdu“ a odhalovat „pravý stav věcí“. Perspektivisticky laděného Nietzscheho takový postoj pochopitelně pobuřuje. Jeho perspektivismus vychází z přesvědčení, že lidské bytosti nemohou získat přístup ke světu, jaký skutečně je, a že jejich soudy mohou být vždy pouze jednou z mnoha možných interpretací.

            Prvním krokem na lidské cestě za pravdou je formulování jazyka. „Stejnoměrně platné a závazné označování věcí a zákonodárství jazyka tvoří také první zákony pravdy,“ jak říká Nietzsche. Pojmenováním věcí a jevů se zavádějí pevné konvence, které člověk nemůže překročit, aniž by nebyl označen za lháře nebo pomatence. Vzniká zde první kontrast mezi pravdou a lží. Nietzsche se ale skepticky ptá: nakolik jsou tyto konvence jazyka výsledkem poznání? Kryje se označení a věc? Je jazyk adekvátním výrazem všech realit? Vzápětí si Nietzsche také dává odpověď – nikoli. Lidská pojmová označení jsou daleko za hranicemi jistoty. Spíše než pojmenováním skutečnosti, jsou tato pouze libovolnými příměry, snad metaforami. Hledatel pravdy, který poté na takových pojmech staví, staví na velmi vratkých základech.

            Ještě jiné úskalí je spojeno s tvorbou pojmů. Každý univerzální pojem ze své podstaty generalizuje, tedy opomíjí individuální odlišnosti v zájmu jednoty. Mimoděk se tím ovšem vytváří dojem, že snad existuje jakási praforma nebo bytostná kvalita, která by byla ideálním vzorem pro všechny ostatní exempláře v rámci druhu. Takovému pojetí pochopitelně odpovídá také naše chápání mravních kvalit, například poctivosti nebo také pravdivosti.

            Co je tedy pravda? Podle Nietzscheho „pohyblivé vojsko metafor, […] které byly přeneseny, vyzdobeny a které po dlouhém užívání připadají lidu pevné, kanonické a závazné.“ Tím, že člověk označuje věci svými vlastními pojmy, dopouští se v lepším případě nepřesnosti, v horším případě lže. Dochází zde tedy k paradoxu – jazyk, který by měl sloužit k uchopování podstaty věci, nás od ní ve skutečnosti odvádí, je lží – ale, podle Nietzscheho, alespoň lží s pevnými konvencemi a jednotným stylem. Necítíme v Nietzscheho argumentaci poměrně jasné nominalistické tendence?

            Schopnost rozkládat vnímaný obraz na pojmy a tvořit z nich vlastní schémata je také základním rysem, který člověka odlišuje od zvířete.[3] V oblasti těchto schémat si pak člověk vytváří nový svět vlastních zákonitostí, privilegií a vymezení, a to s matematicky přesnou logikou. Člověka lze označit za architekta vlastního pojmového světa, jehož základy jsou pevné i vratké zároveň, neboť je tvoří pouze jím stvořené pojmy.

 

            Pokud tedy mluvíme o pravdě, lze její hodnotu beze zbytku uplatnit pouze v rámci tohoto pojmového světa, ne však univerzálně v rámci celého kosmu. Hodnota pravdy je tedy značně omezená. Co nám zde Nietzsche říká, je to, že každá percepce světa je v závislosti na subjektu odlišná a není žádný důvod pro to, aby právě lidská percepce byla tou jedinou správnou. Popravdě, už samotný pojem správná percepce, připadá Nietzschemu jako rozporuplný nesmysl, neboť skutečnost, že mezi subjektem a objektem neexistuje žádné přímé spojení, žádná jasná kauzalita, nanejvýš náznakový přenos, vylučuje jakoukoli správnost v přísném slova smyslu.

            Neprojevuje se však správnost lidského poznání v dosažených vědeckých poznatcích? Nedokázal člověk správně odhalit fungování přírodních zákonů a vzájemné působení mezi nimi? Neprojevuje se v našem vědeckém poznání jasná zákonitost a propojenost? I na tento argument má Nietzsche svou odpověď, spíše otázku: „Čím je pro nás vůbec přírodní zákon?“ Zákon nám není znám sám o sobě, nýbrž jen svými účinky, tedy relacemi k jiným přírodním zákonům. Vnímáme sice tyto relace, uniká nám však jejich podstata. Tato skutečnost nám nevadí, neboť se spokojujeme pouze s tím, co lze na těchto zákonitostech kvantifikovat, matematicky vyjádřit a to vydáváme za skutečné poznání. Věda se ve své podstatě chová stejně jako samotný jazyk – vytváří uzavřený systém pojmů a kategorií, propojený vnitřní logikou, který však dává smysl pouze z lidské perspektivy. Tento smysl je tedy relativní.  Zařaďme Nietzscheho kritiku do širšího kontextu celé novodobé vědy. Necítíme zde paralelu s pozdější (resp. současnou) postmodernistickou kritikou jejího vývoje?

            Poukázali jsme tedy na lidský sklon k postulování pravd a zákonitostí. Postavme proti tomu jinou, dosti paradoxní, lidskou tendenci – totiž nepřekonatelný sklon dát se klamat. Ten je patrný z obecné záliby ve fantaskních příbězích, spektáklech, legendách, bajkách, atd. Čím to? Podle Nietzscheho jde o prosté lidské potěšení z osvobození vlastního intelektu od běžné otrocké služby. Právě v těchto chvílích totiž není intelekt nucen pohybovat se v mezích pravdivého nebo pravděpodobného a je mu dovolen volný let bez omezení. Vše, co není v běžném životě údajně možné, se zde odehrává se samozřejmostí a lehkostí. Lidský intelekt v takových případech již není veden pojmy se svazujícími určeními, ale nechává se unášet na vlnách své intuice, když bez omezení vytváří vlastní metafory, zaměňuje pojmy, ruší zákonitosti.

            Nietzsche nám vlastně vykresluje dva odlišné typy lidí, popřípadě dva aspekty lidského intelektu. Máme zde člověka rozumu a člověka intuice. Oba touží opanovat život, každý však odlišným způsobem. Člověk rozumu „umí největším potížím čelit starostlivostí, chytrostí, pravidelností, člověk intuice tak, že tyto potíže nevidí a za reálný bere jen život, jenž přijal podobu zdání a krásy." Dopady obou přístupů pak jsou zcela opačné. Intuitivní člověk dokáže díky absenci negativních myšlenek plněji prožívat pocity štěstí. Pokud jej však dostihnou útrapy, prožívá své neštěstí velmi silně a jsou mu zdrojem krutých muk. Naproti tomu člověk rozumu není schopen zažívat absolutní pocity štěstí, neboť je rozumem stále omezován, když je však vystaven nepřízni osudu, snáší jeho dopady s větším klidem a vyrovnaností.

            Mluvili-li jsme o lidské tendenci k přetvářce, pak je třeba dodat, že je vlastní oběma typům lidí. Krásnou a jasuplnou přetvářku projevuje intuitivní člověk ve chvílích štěstí stejně tak, jako mistrnou a nepohnutou masku nám předvádí člověk rozumu ve chvílích neštěstí.