Skaza druhého sveta: Hnev paní Ašern
Otevřel oči, a uvědomil si, že je v tmavé místnosti, tak temné, že jí prohlédnout dělalo dřinu dokonce i jeho očím. Seděl na židli, pevné, robustní, svázaný pevnými, nepřetížitelnými řetězy.
Matně si vzpomínal, že v téhle situaci už někdy byl, jenom si nemohl vybavit, kdy přesně.
V mysli mu ale po chvíli vytanulo přeci jen jedno neodbytné slovo – TRAVIČI. No jistě, už ho takhle přeci jednou zajali. A díky komu?
„Nejsi moc opatrný,“ ozval se, chladný, ozvěnou vracející se hlas, a každý tón každého jím vyneseného slova dával pocítit, jak moc jím jeho majitelka pohrdá: „Ovšem sebejistota je vaše národní vlastnost,“ odmlčela se nespatřená na chvíli: „Ostatně, jako u …mých lidí.“
„Paní Ašern,“ poznal ten hlas okamžitě, a v tu chvíli se před ním vážně zjevila, černovlasá, v temně černých šatech, s pohledem propalujícím víc, než rozžhavené stříbro.
„Zcela stejní. V čem jste jiní, než ti, z jejich řad jsem vzešla? Jen brát a ničit,“ vrčela na něj, a v tu chvíli připomínala mnohem víc zvíře, než jednu z travičů.
„Poslouchej, Ašern…“
„Zmlkni!“ vykřikla, a v tu chvíli se řetěz poutající ho k židli, svíravě utáhl: „Pomohla jsem ti, napříč všemu… chtěla jsem mít svou naději, šanci pro sebe a svá zvířata, a tys mě…“
„Ašern, já…“
„Řekla jsem, abys nemluvil,“ vymáčknula mu pouta z hrudníku poslední zbytky vzduchu: „Ainakus byl můj první,“ syčela, i když se zdálo, že se spíš brání pláči: „První přítel a společník. Kdybys chtěl, a kdyby to tak též cítil, mohla jsem ti ho darovat. Místo toho ses mu však rozhodl sebrat a zničit duši, očarovat ho! Tohle ti nikdy neopustím.“
„Proto jsi nešla do svého světa se svými lidmi?“ poměl si.
Vrazila mu facku: „Nejspíšs zapomněl, že jsem v jejich očích zrádce,“ odfrkla si zhnusená, snad jím, snad i sama sebou: „Krom toho bych se ani neměla vracet kam.“
„Jak to myslíš,“ pokusil se ji přimět mluvit, ale ona jen zavrtěla hlavou: „Víš, že v mém světě jsem byla jediná, kdo může vidět světlo duší uvnitř obyčejných zvířat? Kdo s ní dokáže promlouvat?“ řekla místo toho: „I když tam už zrovna moc zvířat nemáme.“
„Počítám, že se mi teď hodláš asi mstít,“ zachovával si klid, zatímco očima hledal, jestli to přeci jen není něco, co by mu mohlo pomoci utéct. Místo toho si všiml, že je najednou pozoruje bezpočet různých zvířecích očí.
Kde se tady vzaly? Blesklo mu hlavou.
„Mstít se?“ zopakovala po něm jeho poslední slovo, jako by se ho právě pokusila ochutnat. „Měla bych se mstít,“ pronesla potom tupě, zamyšleně.
To ji to teprv teď prvně napadlo?
„Oh ano, mstít. Měl bys žít ve strachu z mojí pomsty a nejistotě, kdy, a jestlipak ji vykonám,“ ušklíbla se temně: „Opravdu, jdi a boj se mojí nejkrutější pomsty, vrahu duší a zrádce cti, neboť jsi naštval zatracenou paní bestií,“foukla mu do tváře…
…a v tu chvíli se Lukas probudil, v bezpečí ve své komnatě a na svém černě povlečeném lůžku… ale přesto, že se temní obvykle nikdy nepotí, jeho postel teď byla až do mokra nasáknutá jeho vlastním potem.
******
Tak milá Uncany! Chcela si dvojku....Tak tu ju máš! Teda aspoň trailer. Ale ked ma do toho obydve tak tlačíte zrejme začnem s plnou verziou hned ako dokončím poviedku do sútaže Europa v škole, čo by malo byť tento týždeň v piatok. P.s Ešte pripomínam že to bude nezávislé pokračovanie. ( A Anjesis: aj kedy si mi toto nenapísala skôr či neskôr by som tú dvojku spravil :D )